Autorka pochází z Rwandy, nyní žije ve Francii. Ve své knize líčí dětství v prefektuře Gikongoro a násilnou deportaci celé rodiny do Nyamaty v roce 1960. Byla to doba, kdy vzrůstalo napětí mezi kmeny Hutuů a Tutsiů. Popisuje svou strastiplnou cestu ke vzdělání, kdy jako tutsijská dívka neměla stejná práva jako Hutuové, ale přesto se jí podařilo vystudovat lyceum a školu pro sociální pracovnice. Pak se dostala do Burundi a po sňatku s Francouzem do Evropy. Své rodiče navštívila až po dlouhé době. V roce 1994 byla celá její rodina při genocidě vyvražděna. Rozhodla se tedy utrpení Tutsiů popsat v knize a věnovat ji všem zavražděným v Nyamatě a „postavit jim tak všem aspoň papírový hrob“Tuhle knížku mi dala přečíst babička, to je její obor, tohle. Musím říct, že to bylo zajímavé to číst, chytlo mě to, ze začátku jsem myslela že mě to nebude bavit a že s tím seknu, ale vydržela jsem to a jsem ráda:. Je napsána pěkně, vypravěčskou formou, nejvíc mě na tom děsí to, že vyvraždili skoro milion lidí, a nikdo je nikdy nepostrádal, kdyby nenapsala tuto knihu, světu by tohle zůstalo ukryté asi navždy. Jak tam píše, lidé, kteří přežili genocidu teď nežijí, spíše přežívají, protože vidět jak vám mučí a s obrovskou radostí postupně zabíjejí otce, matku, sourozence, a potom i všechny sousedy, které měli tak rádi....
Žádné komentáře:
Okomentovat