Zvoní.... Ze školní budovy se vyřítím jako hurikán. Spěchám do města, musím si ještě sehnat pár věcí. Super, stihla jsem dřívější tramvaj, je poloprázdná, zamyšleně si sedám na své oblíbené místo. Zastávky absolutně nevnímám, pořád jenom v duchu přemýšlím a počítám - Stihnu? Nestihnu? Nevím, o co mi jde, za 2o min od toho mi jede další, ten bych určitě stihla, ale pořád mám takový pocit, že bych měla jet tím dřívějším.... Ale to se nikdy neměl stát.
Proběhla jsem celé město, valila jsem jako šílená abych to všechno stihla, když prodavačka místo toho aby mi to prodala, a potom šla za někým jiným, to udělala přesně naopak, vřelo to ve me jako.... Ale všechno jsem to stihla a už deset minut, před pravidelným příjezdem vlaku moje osoba stála a čekala na nástupišti, jako obvykle totálně přervaném. V pohodě nasednu do vlaku, najdu si místo....
Proběhla jsem celé město, valila jsem jako šílená abych to všechno stihla, když prodavačka místo toho aby mi to prodala, a potom šla za někým jiným, to udělala přesně naopak, vřelo to ve me jako.... Ale všechno jsem to stihla a už deset minut, před pravidelným příjezdem vlaku moje osoba stála a čekala na nástupišti, jako obvykle totálně přervaném. V pohodě nasednu do vlaku, najdu si místo....
Žádné komentáře:
Okomentovat